Můj první kontakt s baseballem (nebo spíš softballem) byl v roce 1985 v 7.třídě na ZŠ, kdy jsme na hřišti za domem mezi paneláky začali s klukama a holkama zkoušet odpalovat a běhat po metách. Ve třetím patře jednoho z domu u hřiště bydlel Milan Božovský (dneska Moravská Beseda). Protože hrozilo každým dnem rozbití většiny oken zejména v jeho paneláku, tak si nás Irena (Milanova žena) vzala bokem, řekla, že takhle ne a začala nás trénovat. Po intenzivním několikaměsíčním trénování jsme dokonce odjeli na nějaký otevřený turnaj, kde jsme skončili hned třetí ze šesti. Nedlouho po tomhle úspěchu jsme se rozpadli, protože jsme se rozhádali kvůli holkám... Pak jsem měl pěkně dlouhou pauzu (gympl, VŠ, práce), než do Hrochů začal chodit v roce 2008 náš syn Filip. Atmosféra v klubu a mezi rodiči mě doslova chytla, takže jsem se snažil jezdit na každý zápas a hrozně jsem to prožíval. Takže z jednosezónního aktivního hráče v roce 1985 se stal pasivní fanda od roku 2008...

Už jsi to nakousnul, jaká byla atmosféra v klubu?

Chytlo mě to hned. Je super, že tenkrát (a vlastně i dneska) nebyl takovej tlak na hráče v dětských kategoriích kvůli výsledkům, ale šlo o to, aby to ty děcka bavilo a získali zapálení do hry. Navíc rodiče hráčů v těch našich dětských kategoriích byli a jsou fajn, takže jsem se těšil na jakýkoli společný výjezd...

Hrál jsi za mlada nějaký sport kromě té roční zkušenosti s baseballem?

Nic organizovanýho, spíš školní nebo místní oddíly. Byla to taková sportovní všehochuť: na základce fotbálek a už zmíněný softbal, na gymplu a vejšce basketbal a volejbal, a pak už jen rekreačně, co dovolila práce – tenis, squash a fotbálek. Teď se zrovna chystáme uspořádat 8 hodinový fotbalový zápas v tělocvičně s tenisákem. Hrají dvojice nebo trojice na malé branky (30x70 cm) a je to docela záhul. Kdysi jsme v roce 1992 dali 24-hodinovku, ale teď už si na to netroufnem.

Jak ses dostal k postu předsedy Hrochů?

No to byla náhoda. Hroši mě chytli, tak jsme se s bráchou rozhodli, že bychom mohli oddíl finančně podporovat. Začalo to menším příspěvkem, ale pak se to postupně rozšiřovalo až do podpory výstavby areálu. Oves mě pak před dvěma lety navrhl na valné hromadě na post předsedy (asi za zásluhy ☺) a členové to schválili. Nemyslím, že by předseda měl určovat strategii hry nebo nákupy hráčů, od toho jsou tady jiní, ale jde o to zajistit bezproblémový chod klubu po ekonomické stránce. To se nám společně s výkonným výborem daří a doufám, že bude dařit dál...

Jsi hodně vytížený prací i rodinou. Najdeš si i přesto v sezoně čas chodit občas na zápasy nebo sledovat výsledky na internetu?

Určitě. Tím, že obě děti, Filip a Viktorka už přestali hrát (prý kvůli škole), tak moc nestíhám dětské zápasy, ale na Áčko chodím celkem často. Loni mě už děda Ondrc vyháněl z hlediště, protože vždycky, když jsem přišel, tak Hroši prohráli. Letos to ale zlomíme a Hroši budou vyhrávat, i když budu mezi diváky, tomu věřím.

Ten proces stavby areálu Hroch trval pěknou řadu let. Jak jsi teď s areálem spokojený a co bys ještě v budoucnu chtěl měnit a přidávat?

No, byl to porod, ale dali jsme to. Musím však říct, že to není jen o mně a Ovesovi, bez zapojení všech lidí v Hroších bychom to určitě nezvládli. Všechny ty brigády členů, pomoc se zajištěním techniky a prostředků během stavby nebo kontakty na úřadech pomohly k tomu, že jsme areál otevřeli. Obrovskou měrou nám pomohl Ivan Šťastný, který nám dělal dozor na stavbě a komunikoval společně s Ovesem s ROPem, obrovskou práci odvedl a odvádí Svaťa Kraut, všichni Ondráčkovi, Janoudovi, Patrik Svída… no já bych tady musel vyjmenovat úplně všechny a ještě bych na někoho zapomněl – takže díky moc všem! Hlavní věcí je teď stabilizovat a udržovat provoz areálu tak, aby byl soběstačný. Jinak bychom museli dotace vracet a na to raději ani nechci myslet. Každopádně se nám to společně s Ovesem daří už dva roky, takže to vypadá, že bychom to mohli zvládnout i dál. Areálem jsem nadšený a musím říct, že jsem byl až naměkko, když tam hned první rok po otevření chodilo tolik lidí a dětí. Doufám, že to neochabne a lidi budou chodit i v dalších letech. Samozřejmě jsou tady věci, které bude potřeba ještě dobudovat a doladit – dětské hřiště, pálkařská hala, zázemí, větší parkoviště, ale to budeme muset zvládnout s vlastní pomocí nebo pomocí nových dotací, což si vyžaduje trochu víc času.

Kde vidíš, nebo bys rád viděl, Hrochy za pár let?

Já bych byl hrozně rád, kdybychom měli širokou hráčskou základnu ve všech kategoriích, menší a starší děti by k nám chodily proto, že je tady zábava, kadeti a junioři by u nás hráli proto, že do toho dají všechno, zahrají si a nebudou jen sedět na lavičce, no a chlapi by u nás hráli pro to, že vyhráváme. To by byl ideál, ke kterému máme ještě trochu daleko, ale míříme tam.

Žádné z tvých dětí už baseball bohužel nehraje. Jak se jim teď daří?

Filip i Viktorka bohužel skončili s baseballem kvůli škole (studují na francouzské větvi Gymnázia Matyáše Lercha) těsně před tím než jsme otevřeli areál. Možná kdyby vydrželi o něco dýl, tak by hráli i dnes, ale to je život a třeba je někdy k baseballu přitáhnou zpátky jejich děti, tak jako mě. Aničce se baseball trochu vyhnul, ale pokud začne hrát nejmladší Matyáš, tak bude určitě jeho nejvěrnější fanynkou.

A táhne to Matyáše k baseballu, nebo pokukuje po jiném sportu?

Zkoušet to určitě začneme příští rok, Mates má teď 5 let, takže už je vlastně nejvyšší čas. Zatím ho to táhne víc k mámině sukni, ale já to nějak zlomím.

Máš na závěr nějaký vzkaz pro fanoušky?

Co jiného by se dalo vzkázat, než to, ať nás podporují a chodí podporovat jako dřív. Když to tak vidím, tak máme nejpočetnější fanouškovský kotel v kraji. My se budeme s Ovesem, Matesem, Bodisem, Opim, Čočem, Dvořkou a dalšími snažit, aby odcházeli nejen po zápase, ale třeba i po tréninku nebo slowpitchi vždycky spokojeni a s vítěznou náladou.