Byli jsme tedy poslední tým, který z kvalifikace na MČR probojoval, a to bohužel na úkor Hippos. Nikdo tedy s námi nepočítal jako s favority na medaile, i když celý trenérský tým věděl, co kluci umí zahrát, když je někdo „odšpuntuje“. Poslední dva týdny před turnajem jsme se tedy rozhodli, že je potřeba udělat vše pro to, abychom v nich probudili chuť vyhrávat a bojovat. Nechtěli jsme, aby tým, který celou sezónu poctivě pracoval a natrénoval toho nejvíc, co jsem jako trenér zažil, odcházel se sklopenou hlavou a neúspěchem.

Tuto snahu pochopili i samotní hráči, a tak jsme do turnaje doslova vlétli kvalitními výkony a obrovskou bojovností. První zápas jsme hráli s Kotlářkou, která vyhrála českou část ČBP a byla považována za jednoho z favoritů turnaje. Po třech nervózních, ale kvalitně odehraných směnách se tlak Hrochů začal vyplácet a zápas skončil jednoznačně 14:4 pro nás. Podobným výkonem i výsledkem jsme poté navázali proti Jihlavě (která nás pro změnu porazila na turnaji B2S), kterou jsme také porazili o rozdíl a první den zakončili se dvěma vítězstvími a velmi dobrým skóre.

V sobotu nás čekal těžký soupeř, který nás porazil na kvalifikaci a nepřímo tak vyřadil tým Hippos z boje o MČR. Kladenští Miners hráli celou sezónu tvrdý a agresivní baseball a v tomto zápase usilovali o možnost postupu do semifinále. Hroši se ale rozhodli, že neponechají nic náhodě a jednoznačným výsledkem 15:0 si nejen zajistili semifinále a první místo ve skupině, ale zároveň splnili turnajový cíl – hrát o medaile.

Soupeřem pro náš semifinálový zápas nám byli pražští Eagles, kteří nás porazili také na Back2school. Skoro to vypadalo, že v turnaji máme hrát jenom proti týmům, které nás v posledním zápase porazily, nebo byly papírově výrazně silnější než my. Ale, ruku na srdce, to jsme si předchozí částí sezóny způsobili i trochu my sami.

Každopádně, ani nepříznivá statistika vzájemných zápasů nás nezastavila a my sehráli fantastický zápas po taktovkou Marka Ovesného na kopci, který umožnil Eagles pouze jeden bod a my postoupili jednoznačně do finále výhrou 7:1. Zavládla euforie a tým, který podceňovali nejen soupeři a rodiče, ale i samotní hráči, ukázal, na co doopravdy má.

Poslední zápas na turnaji, nedělní finále s Třebíčí, mohla být už jen pomyslná třešnička na dortu, ale výkon Třebíče byl nekompromisní. Kluci se snažili, bojovali, nevzdali se. Přesto nás Třebíč z turnaje „vyprovodila“ výsledkem o rozdíl 13:3 po páté směně, hlavně díky fenomenální pálce. 

Tím ale naše nadšení ze závěru sezóny není o nic menší. Toto druhé místo mě těší více než některá dřívější vítězství na MČR. Tohle bylo vybojované, zasloužené a plné emocí. A tak to má být. Nikdy jsem nevedl tým, který by toho natrénoval za sezónu tolik a který by celou dobu zůstával výkonnostně tolik za mým očekáváním. Ty tisíce balonů, které ostatní trenéři této kategorie (Kuco, Štěpáne, Soukupe, Seržo a Vojto, moc díky, velká čest!) naházeli a napálili, se nakonec zúročily v tom nejlepším a stálo to za to. Jsem rád, že jsme nakonec ukázali, co v nás je a že jsme si celoroční podporu rodičů, fanoušků a klubu zasloužili. Hroší třináctky to zvládly a do další sezóny vstoupí s vědomím, že to má smysl. Že má smysl bojovat až do konce. A já jim za to děkuji.   

Za fotky děkujeme Petru Žďárkovi!
https://eu.zonerama.com/Link/Open/6507576faa781821c427a4b1