Po myšlence založení klubu, popsané ve 4. dílu našeho seriálu, bylo potřeba zvládnout i administrativní část s tím spojenou. Museli jsme založit výkonný výbor, napsat stanovy, zaregistrovat se na příslušných úřadech atd. Složit výkonný výbor nebylo příliš komplikované, neboť minimální nutný počet členů byl tři, a to byl přesně počet lidí, kteří byli ochotni tyto neplacené funkce zastávat: Ovesný, Posolda, Rašek, kteří museli vybrat ze svého středu předsedu.

Já to dělat nemohl, resp. nechtěl, neboť jsem byl stále předsedou Malé baseballové ligy (později Hroch, z. s.). Dan Rašek tyto ambice rozhodně neměl, a tak volba padla na Martina Posoldu. Ukázalo se, že tato volba byla správná, protože Martin byl tehdy studentem právnické fakulty, a tak zvládl zařídit všechny formální náležitosti k založení klubu.

Prvním výrazným výsledkem, rok po založení v roce 2004, bylo 3. místo na MČR naší tehdy nejstarší kategorie do 14 let (posun kategorií o jeden rok na U13 a U15 přišel později). Byla to generace našich nynějších trenérů Honzy Kucina a Petra Janderky. Tento úspěch překonal Martin Opršal, který o rok později s žáky přivezl z MČR dokonce zlatou medaili.

Nemá smysl na tomto místě vyjmenovávat každý získaný pohár, podstatné bylo, že se nám dařilo udržet zájem dětí o baseball. MBL nám i po změněném formátu stále „chrlila“ velký počet nových hráčů v nejnižších kategoriích, čímž se zajistil trvalejší rozvoj klubu.

K revolučnímu posunu došlo až v roce 2009, kdy jsme s naším mladým A-týmem hráli 1. ligu. Do sezóny jsme vlétli s velmi ambiciózním plánem – a to usilovat o postup do nejvyšší soutěže, Extraligy. V době, kdy týmy 1. ligy vedl vždy jen jeden trenér, my už měli kondičního trenéra – byl to můj výborný kamarád a kolega z tehdejší učitelské práce, Franta Severin, který všem hráčům vytvořil tréninkový plán.

Každý baseballista dobře ví, že tato hra je o velké zkušenosti, která často přebije velké svaly. Bylo tedy zřejmé, že jen angažování Franty nám k postupu stačit nebude. Požádal jsem svého bývalého spoluhráče a spolubydlícího na všech akcích národního týmu, Michala Břeně (Smileyho), zda by mi nepomohl s trénováním a zároveň s hraním na pozici catchera – čímž jsme získali druhého hrajícího trenéra (první jsem byl já 😊).

Během jara se ozval další kamarád, který toho času pracoval jako hospodský na Krči (v areálu Eagles), kde na jednom večírku oslovil dalšího bývalého reprezentanta, Michala Mullera, zda by si nechtěl ještě zahrát a pomoci Hrochům k postupu do Extraligy. Mikovi se nápad tak zalíbil, že na luxusní nabídku v podobě proplaceného cesťáku do Brna kývl. A tak jsme získali slušně obsazený střed hřiště – Břeň (C), Muller (SS), Ovesný (2B) a ve středním poli létající František Hubatka. Je třeba také pochválit všechny naše tehdy mladé hráče, kteří sice neměli žádné zkušenosti, ale měli talent a hlavně hráli s obrovským nasazením. 

Baseballoví nadšenci samozřejmě dobře vědí, že poziční hráči jsou vám k ničemu, když nemáte pořádného nadhazovače. Věděli jsme, že ze svého středu nejsme schopni tuto pozici adekvátně pokrýt – měli jsme jen nezkušené mladé hráče a jedno super eso, u kterého jsme nikdy nevěděli, zda dorazí – Petr Štylárek (ten kluk měl vše, jen mu trošku chyběla disciplína). Pokud jsme chtěli pomýšlet výše, museli jsme sáhnout do zahraničí.

Díky Evě Shapiro, která napsala e-mail všem brněnským klubům, že její australský manžel, který za mlada hrál na slavné kalifornské univerzitě UCLA, projevil zájem si znovu zahrát baseball. Byli jsme první, a zřejmě i poslední, kdo na tento e-mail reagoval. Paris Shapiro měl dříve svou hru založenou na rychlém běhu, kontaktním švihu a slušné ráně v ruce. To vše bohužel postupem doby ztratil. Zůstal mu jen kontakt s míčem, což samo o sobě na pomoc s postupem moc nevypadalo. Tohoto setkání jsem však nikdy nelitoval, protože Paris byl skvělý chlap, který miloval baseball a posléze i náš mladý klub.

Poté, co jsem se mu zmínil, že potřebujeme sehnat nějakého zahraničního nadhazovače, oživil všechny své americké kontakty a přes známého trenéra sehnal mladého dvacetiletého studenta jménem Shea Bedortha, který házel rány, měl skvělou točku a hlavně byl ochoten jet do České republiky a dostávat 10 tisíc korun měsíčně. Ubytován byl zpočátku v pokoji v mém bytě, později se přestěhoval právě k Parisovi a Evě, kteří měli větší byt. 🙂

Neměli jsme žádné zkušenosti, jak se starat o „profesionálního“ hráče. Už na letišti musel sednout do autobusu a dojet ke Grandu, kde jsme ho utahaného cestou a zblblého časovým posunem vzali do nejbližší hospody U Hada (pěkná čtyřka) u nádraží, kde se seznámil s místní kulturou, a hlavně pivem. Po šesti pivech jsme jej polomrtvého dotáhli do mého bytu, kde na gauči usnul.

Po dvou dnech, kdy jen spal, jsem jej vzal na první trénink do Zamilovaného hájku, kde jsme, po přesunu Draků na Městský stadion, hráli. Shea nevěřil svým očím. Celoantukové vyprahlé vnitřní pole, křivá a hrbolatá louka s několika krtinci jako zadní pole a smontované plechové střídačky děsivě kontrastovaly s podmínkami, ve kterých vyrůstal. Nicméně na sobě nedal nic znát, usmíval se a říkal, že je vše v pohodě. Ukázalo se, že opravdu v pohodě byl. Chtěl cestovat, zažít něco nového, což si bezpochyby splnil už po několika dnech.

V sezóně jsme, především díky němu, došli až do finále 1. ligy, kde jsme výsledkem 3:1 pokořili i budoucí extraligové šampiony z Kotlářky Praha. Je jasné, kdo házel complete game…

V baráži jsme si poradili i s Tempem Praha, které jsme porazili 3:1 na zápasy (dvě výhry šly za Sheem a jednou se nám podařilo vzbudit Štylasa). Tímto kouskem byla odstartována nová „extraligová“ éra Hrochů Brno.