Historie Hrocha - 5. díl PARNÍK BRATISLAVA

Některé věci si nenaplánujete. Třeba to, že vám jednoho dne zazvoní telefon, na druhém konci bude starosta a zeptá se: „Nechceš parník?Ještě míň čekáte, že za pár dní budete vlastnit rovnou dva. A úplně nejmíň tušíte, že se z jednoho starého šrotu stane srdce sportovního areálu. Tohle je příběh, který nezačal ambicí, ale náhodou. A možná i troškou bláznovství.

Jednoho dne mi zavolal starosta MČ Komín Karel Hledík. Bez velkých okolků na mě vypálil dotaz, zda bych nechtěl parník. Rozesmál jsem se a pochválil pana starostu za povedený vtípek. On mi však naprosto vážně začal vykládat, že je členem dozorčí rady Dopravního podniku města Brna, který se zbavuje dvou starých lodí z brněnské přehrady. Jednalo se o lodě Praha a Bratislava. Obě se budou prodávat dražbou – formou nejvyšší nabídnuté částky. Vyvolávací cena byla cena železného šrotu – Praha za 82 tisíc a Bratislava za 85 tisíc, protože byla větší 🙂.

Pořád jsem nevěděl, proč mi to vykládá a proč si vzpomněl právě na mě. Nechtěl jsem ho hned zklamat, tak jsem ho požádal o pár dní na rozmyšlenou. V té době jsem neměl peníze ani na jednu z těch lodí, navíc jsem si nebyl jistý, zda k životu potřebuji starou loď, a už vůbec jsem netušil, kam bych ji dal. Všechny argumenty mluvily jasně proti, ale bylo to všechno tak trhlé, že jsem cítil, že by to stálo za hlubší úvahu. Šlo jen o to najít správného parťáka.

To nebylo tak těžké – vzpomněl jsem si na svoji nejlepší kamarádku z gymplu, Péřu, které jsem se nebál pochlubit se svým novým “projektem”. Ve stylu pana starosty jsem jí zavolal a bez velkých okolků se zeptal: „Péři, nechceš parníček?“ Odpověď by možná někoho překvapila, ale já znal Péřu dlouho a dobře, takže mě tolik nepřekvapila: „Jasně! Kdy se na něj jdeme podívat?“

Další den jsem zavolal starostovi, že jsem našel obchodního partnera, a zeptal se, zda bychom se nemohli na obě lodě podívat. Starosta se smál a říkal, že věděl, že se ozvu. Domluvil nám prohlídku a my se ocitli před dvěma kovovými monstry v podobě dvou starých lodí ročníku zrození 1956. Byly to šroty, ale měly pořád ještě své kouzlo. Viděl jsem na Péři, že se zase někam řítím, protože tady už nebude cesty zpět.

„Tu Bratislavu miluju!“ prohlásila po letmé prohlídce lodi, „ale kdyby to neklaplo, bereme i tu Prahu, co Oves?“ Bylo rozhodnuto!

Pan starosta nám vysvětlil, jak bude probíhat výběrové řízení. „Do obálky vložíte své iniciály a částku, za kterou jste ochotni loď koupit. Tuto obálku donesete na DPMB a budete čekat na den, kdy se budou obálky otevírat. Kdo dá víc, bere loď.“ Znělo to jednoduše, jenže jak vymyslet, abychom vyhráli Bratislavu, a ještě k tomu za vyvolávací cenu, která odpovídala výši našich naspořených peněz?

Řekli jsme si, kolik jsme ochotni za jednotlivé lodě dát. Zvolili jsme taktiku, kterou nám poradila má matematická žena Jelka – že každý podá dvě nabídky: jednu vyšší na jednu loď a druhou odpovídající vyvolávací minimální ceně na druhou loď.

Výsledkem bylo, že se u komise posuzující všechny nadšence o lodní dopravu sešly pouze čtyři obálky – dvě patřily Praze a dvě Bratislavě.

O loď Praha projevili zájem: slečna Jana Peřinková s nejvyšší nabídnutou částkou 87 000 Kč, druhým zájemcem byl Tomáš Ovesný s nabídkou 82 000 Kč.

O loď Bratislava projevili zájem: pan Tomáš Ovesný s nejvyšší nabídkou 92 000 Kč a slečna Jana Peřinková s částkou 85 000 Kč.

Do této chvíle šlo vše dle paní zastupující DPMB v pořádku. Poté, co nám byly takto odkryty karty a my zjistili, že jsme ve výběrovém řízení sami, začali jsme ty karty opravdu hrát.

„Víte co,“ povídám, „já se té Bratislavy vzdám ve prospěch druhého uchazeče.“

„A víte co, já se vzdám té Prahy, “ promptně navázala Péřa.

Paní z Dopravního podniku byla v koncích. Naštěstí vedle sedící právnička podniku se vložila do debaty a smířlivě se zeptala: „Vy se znáte, že?“ Nemělo smysl zapírat. Poté, co jsme se domluvili, že to tak asi lze provést a Péřa už téměř byla novým vlastníkem Bratislavy, jsem zahlásil: „No jo, ale já vlastně nechci ani tu Prahu.“ To už dopálilo i tu právničku.

„Tu Prahu si ale už koupit musíte!“

Lehce jsem namítl, že na ni nemám peníze, což byla sice pravda, ale na rudé tváři právničky jsem viděl, že mé problémy ji příliš nedojímají.

Vzpomněl jsem si na jednoho pána, se kterým mě dříve propojil pan starosta. Byl to majitel kempu na Vranovské přehradě (jméno si už bohužel nepamatuji – říkejme mu pan Vrancl) a uvažoval o koupi lodi Praha, kterou chtěl použít jako atrakci pro děti. Do výběrového řízení se nakonec nepřihlásil, neboť si spočítal náklady spojené s transportem takového kolosu (byl v té době evidentně o několik kroků dál než my).

Paní právničku jsem poprosil o pět minut na telefonát. Ani jí to nevadilo – evidentně potřebovala chvíli na rozdýchání.

Pan Vrancl, poté co jsem mu vybásnil, že má životní příležitost získat loď za vyvolávací cenu, po drobné chvíli přemýšlení souhlasil. Poté jsem mu řekl, že bych se s ním potřeboval do 20 minut setkat na sekretariátu DPMB. Věděl jsem, že nemůžu riskovat – potřeboval jsem mít jistotu, že nebudu mít na krku půjčku za nesmyslný krám. Navíc součástí kupních podmínek byl i odvoz parníku z doku na brněnské přehradě.

Pan Vrancl měl ten den naštěstí v Brně nějaké drobné vyřizování, tak slíbil, že přijede co nejdříve. Poprosil jsem naštvané dámy, ať vydrží 20 minut, že mám druhého kupce. Detaily už radši nechtěly slyšet, dali jsme si ještě jednu kávu a Péřa se začala smát.

Poté co přijel pan Vrancl a přislíbil, že si tu loď hned ode mě koupí, podepsali jsme smlouvy s Dopravním podnikem, vzápětí ručně psaný papír s panem Vrancl​em, takže mohu hrdě prohlásit, že jsme zhruba pět minut vlastnili dva parníky – Prahu a Bratislavu, která nám nakonec zůstala až do dnešních dní.

Parník se stěhoval dokonce ! Poprvé se převážel v nočních hodinách 17. prosince 2010 v doprovodu pánů z dispečinku, neboť se jednalo o nadměrný náklad měřící i s dopravní soustavou 36 metrů. Noční převoz zasněženým Brnem s policejním doprovodem a techniky z dopravního podniku, kteří zvedali troleje, abychom s tímto kolosem projeli, byl prostě nezapomenutelný.

Podruhé jsme museli parník přesunout z našeho pohledu ideálního místa hned u cyklostezky na příkaz Povodí Moravy, které si stěžovalo, že by parník při zvednutí hladiny toku mohl odplout. Neuspěli jsme ani s argumentem, že uděláme do trupu lodi díry. Na tento nápad překvapivě reagovali rychlou odpovědí – ať je loď do 14 dní dál od koryta řeky (no, myslím, že pán z Povodí použil hrubší rétoriku – něco ve smyslu, že jsme se posr… a ať s tím šrotem okamžitě jdeme do pr…), jinak dostaneme milionovou pokutu.

Pánovy argumenty jsme pochopili, a tak se parník posunul o padesát metrů dál od vody, kde na špalkách pobyl několik let, než se definitivně posunul na místo, kde kolem něj začal vznikat nový areál.

Nakonec se tedy náš parníček stal středem a ikonickou atrakcí sportovního areálu Hroch.

Kategorie: Hroši
Tomáš Ovesný