Historie Hrocha - 3. Díl ZETKO

Začalo to jako legrace – myšlenka uspořádat turnaj v obřím pavilonu Z na brněnském Výstavišti. Nikdo tomu nevěřil. Tedy skoro nikdo. Co následovalo, byla kombinace improvizace, zimy a neúnavné víry v dětský baseball. A vznikla legenda, která psala svou historii 17 let. Jak to celé začalo? A proč se záchody staly největším hitem turnaje?

Od začátku MBL jsme hledali prostory pro zimní turnaje. Hráli jsme v malých tělocvičnách na základních školách. Bylo to skvělé, ale stále jsme museli upravovat pravidla, protože tělocvičny nám neumožňovaly hrát plnohodnotný baseball. A tak jsme začali přemýšlet nad velkými halami v Brně. Po vyjmenování všech tehdejších velkých tělocvičen (Veterina, Tauferky…) Bodis z legrace řekl: „Tak co to udělat v Zetku na Výstavišti? Větší hala v Brně už není.“ Zatímco se všichni dobře bavili nad tímto ztřeštěným nápadem, já věděl, že do toho půjdeme, neboť už jen představa hrát v unikátním pavilonu Z byla natolik lákavá, že se prostě musela vyzkoušet.

Další den jsem volal na infolinku BVV, zda mě nemohou spojit s někým, kdo má na starosti akce v pavilonu Z, že tam chceme udělat turnaj v baseballu. Paní si nejdříve zřejmě myslela, že se jedná o nějakou legraci, ale po chvíli váhavého ticha mě nakonec přepojila na pana Červinku, který tenkrát organizoval různé výstavy. Pan Červinka byl super chlapík, který sice tomuto nápadu moc nevěřil, ale dal mi šanci, abych mu svou vizi na domluvené schůzce přednesl. Neměl jsem žádnou vizi, dokonce jsem v Zetku nikdy nebyl, jen jsem přece od Bodise věděl, že je to největší barák ve městě. Věděl jsem, že se na schůzku musím připravit. Už nevím, co jsem tenkrát nakecal na vrátnici, abych se na Výstaviště dostal, každopádně jsem se ocitl před opravdu úžasnou majestátní stavbou. Ze vstupu do haly si pamatuji tu obrovskou prázdnou plochu, nad kterou se vypínal vysokánský strop, do kruhu pravidelně rozmístěné mohutné sloupy podpírající rozlehlou galerii v prvním patře. Příliš jsem tenkrát – možná bohužel – nevnímal ten nepříjemný chlad, který postupoval zespodu z promrzlého betonu, ani toho štěkajícího vrátného, který hulákal, abych odtamtud okamžitě vypadl. Šel jsem v klidu za tím starším pánem, podal mu přátelsky ruku a prozradil mu, že tady brzy budeme dělat dětské baseballové turnaje. Takovou kravinu, přestože vypadal, že už tam slouží minimálně 30 let, evidentně ještě neslyšel. O to víc ho možná překvapilo, když jsem se v hale za několik dní objevil znovu, tentokrát s panem Červinkou, kterého zjevně zaskočený vrátný uctivě zdravil.

Zajímavé bylo, že zatímco já jsem panu Červinkovi ukazoval podstatné věci, jako kde bude domácí meta a kde bude stát nadhazovač, jeho zajímaly detaily ohledně úklidu, bezpečnosti, zdravotního zajištění a mnoho dalších pro mě zvláštních věcí, o kterých jsem dosud nikdy nepřemýšlel. Po těchto drobných úvodních přešlapech jsme se konečně dostali k podstatnému problému – a to k výši nájmu. Byl jsem do té doby zvyklý pohybovat se v tělocvičnách za 300 až 500 korun za hodinu, ale zde se evidentně hrála vyšší liga. Pan Červinka vypálil sumu 70 000 Kč za den a bez topení. Poprvé a naposledy mi bylo v promrzlé hale teplo. Po šoku jsem namítal, že mi program pavilonu nepřijde příliš nabitý a že pokud se nebude topit, tak kromě světel nevidím další náklady spojené s naší akcí. Samotného mě překvapilo, kolik jsem v té rychlosti našel argumentů, proč by cena neměla být tak vysoká. Nakonec jsem ze zoufalství použil své oblíbené „vždyť je to pro děti“, ale pan Červinka byl neoblomný. Řekl, že to jsou jejich paušální náklady, pod které jít nemůže. Ze zvědavosti jsem se ještě zeptal, kolik by to stálo s topením. Odpověď byla opět tvrdá: „Dalších 30 000 za každý den topení a garantujeme teplotu maximálně o 17 stupňů více oproti té venkovní.“ Turnaj jsem plánoval na Vánoce, takže představa, kdy bude venku -10 a vevnitř po příplatku třiceti tisíc +7, mě dost vyděsila. Tu halu jsem si, při zpětném ohlédnutí, asi opravdu zamiloval, protože jsem při loučení panu Červinkovi oznámil, že do toho půjdeme bez toho jeho topení a ať mi podrží víkendový termín 17. prosince po dobu čtrnácti dnů, dokdy se pokusím sehnat 140 tisíc.

Poprvé jsem ve svých šílených aktivitách potřeboval větší obnos peněz. Byl jsem nucen napnout síly všemi směry (uvažoval jsem vždy jen o těch legálních – měl jsem vždy jasno, že přestože jsem hezké myšlence práce pro děti evidentně propadl, nenechám se kvůli dětskému baseballu zavřít). První kroky logicky vedly za Milanem Krupárem, prvním velkým sponzorem MBL. Milan nebyl přímo rodičem některého z dětí, ale partnerem jedné maminky (o tomto partnerství se domnívali, že vědí jen oni dva). Rozhodně jsem se nechtěl zabývat jeho soukromými vztahy, zajímalo mě pouze, zda přispěje na mou další bláznivou akci. A tady na mě vykouklo štěstí – Milan k mému překvapení se nápadu nevysmál, ale naopak jej velice kvitoval, protože dle jeho vyprávění se v Zetku již v osmdesátých letech odehrávaly turnaje v softballu. Řekl, že na tuto tradici by bylo skvělé navázat, a na turnaj přispěl. Nevím už přesně, kolik peněz dal, ale vím, že jsem v té době začal objevovat i jiné zdroje financování (Brno, Jihomoravský kraj, ČSTV, Evropské fondy apod.). Zřejmě jsem si začal uvědomovat, že pokud chci v budoucnu realizovat všechny své nápady, bude potřeba hodně peněz. :-)

Nikdy nezapomenu na výraz pana Červinky, když jsem se po čtrnácti dnech objevil v jeho kanceláři a s úsměvem mu oznámil, že jsem přišel podepsat nájemní smlouvu na Zetko. Byl překvapen a myslím i potěšen, že se mi povedlo peníze sehnat, neboť jsem cítil, že kdyby mu pravomoce dovolovaly, šel by s nájmem níž. Tím vznikla tradice trvající dlouhých 17 let (od prvního ročníku v roce 2000 po poslední v roce 2016).

Prvního ročníku se zúčastnilo 12 týmů, především z brněnských škol. Turnaj byl pojat jako vánoční, neboť se konal 17. prosince. Pokud si někdo spojuje vánoční atmosféru se zimním obdobím, tak by si v tomto roce splnil svůj sen. Venkovní teplota ukazovala -6 °C. Rozdíl mezi venkovní a vnitřní teplotou nebyl žádný, pouze uvnitř nefoukal vítr. V sobotu ráno jsme se dívali na děti, které byly navlečené do 3 až 5 vrstev, takže nemohly házet ani pálit. Všechny se jen těšily na pauzu, protože dobře věděly, že budou moci jít konečně na záchod. Ne že by se jim chtělo čůrat, ale dobře věděly, že na záchodě jsou puštěny 2 přímotopy (zřejmě nechané pro vrátné). Nejtěžší bylo udržet časový program turnaje, neboť se nikomu z toalet nechtělo. Ještě nikdy jsem po turnaji nerozdával ceny tak rychle. Většina organizátorů by se po takovémto fiasku, ať už sportovním či ekonomickém, rozhodla v této činnosti nepokračovat, my jen na další roky posunuli turnaj na listopadový termín.

V dalších letech vzrůstala popularita turnaje a přidávala se další družstva nejen z celé České republiky, ale i ze zahraničí. Pravidelnými účastníky se stalo několik týmů ze Slovenska, některé roky přijely také týmy z Rakouska, Německa a Slovinska. Počet zúčastněných týmů se v posledních letech ustálil na dvaceti (v roce 2003 jsme dokonce měli 24 týmů), čímž se turnaj stal největším halovým baseballovým turnajem v Evropě. Poslední ročníky již byly, slovy mého spolupracovníka a kamaráda Mojmíra Moláčka, z organizačního pohledu nuda.

Já měl na starosti se „svojí“ skupinou dovézt a poskládat hliníkovou kostku, kterou dělal Bodis (kdo jiný :-)), postavit plotky dělící plochu na 4 stejná hřiště, mezi sloupy natáhnout oranžový plot označující homerun, nalepit pásky představující foulballové lajny, nalepit mety, dovézt lavičky do pomyslných střídaček a další drobnosti. Molda v týdnu rozeslal rozpis utkání s pravidly turnaje, v sobotu rozdělal stoleček, počítač a z práce půjčený projektor a mohlo se začít hrát. Molda hlídal „své“ rozhodčí a zapisovatele, kteří měli jediný úkol – po každém utkání přinést zpět alespoň 2 ze 4 zapůjčených míčů a vyplněný zápis, ze kterého bylo zřejmé skóre a kolik a kdo odpálil homerunů (těch padalo hodně, protože po rozdělení haly na 4 hřiště měla homerunová vzdálenost slabých 36 metrů). Za víkend se odehrálo na 60 utkání! V roce 2013 padlo dokonce 104 homerunů, což jsou téměř dva homeruny na zápas! Není krásnější pohled než na nadšené dítě, které si splní svůj sen (koho zajímá, že to bylo blíž? :-))

Stravu zajišťovala firma Šenkyříková, která dovezla vyhřívané várnice, a maminky rozdávaly obědy a večeře do plastového nádobí. Organizaci výdejů skvěle zvládala Jana Baráčková, od které štafetu převzala Petra Ondroušková. Občerstvení pro diváky zvládaly také maminky pod vedením paní Zelinkové.

V roce 2018 jsme již čtyři roky měli postavený nový sportovní areál Hroch a já se rozhodl, že raději uspořádáme letní turnaj v areálu, kde budeme moci peníze utratit za potřebnější věci než za pronájem promrzlé haly (asi jsem začal stárnout…). Vznikl tím nový projekt, se kterým přišel Pavel Chadim, a to uspořádat největší turnaj pro děti – tentokrát do 8 let – nesoucí název 1st Cup.

Tím byla definitivně ukončena jedna etapa, kdy jsme pořádali největší halový baseballový turnaj v Evropě. Jeden hnidopich mě kdysi upozornil, že prý existuje ještě jeden turnaj někde v Litvě, kde mají obrovskou halu, která pojme dokonce 5 hřišť, ale cimrmanovsky řečeno: „Tím si přeci nebudeme tu naši krásnou historku kazit.“ 🙂

Kategorie: Hroši
Tomáš Ovesný