Malou baseballovou ligu (MBL) jsem nechtěl zastavit na 10 školách, mým cílem bylo 16 až 20 škol rozmístěných po celém Brně. Rozdělil jsem si Brno na čtyři logické části podle světových stran s tím, že každá část bude mít kromě školních hřišť i jedno své vlastní velké hřiště, které by sloužilo k pořádání turnajů, ale především i jako místo, kde by mohly vzniknout další kluby, jež by na práci školní ligy navázaly.

To se nám povedlo v oblasti Východ, kde jsme na pronajatém pozemku od MČ Vinohrady (cena 1 Kč/m²) postavili hřiště pod lomem na Hádech, kde dokonce vznikl i nový klub trefně nazvaný Hadi Brno. Klub fungoval necelé tři roky a naštěstí v něm hráli jen samí kluci, protože pro případný dívčí klub jsme neměli připravené jiné jméno než Hadice.

Na severu bylo tehdy hřiště v Zamilovaném hájku v Řečkovicích, ale tam působili Draci Brno, a tak jsem si vyhlédl zarostlý pozemek v Mokré Hoře u železničního podchodu. Dle katastru nemovitostí jsem našel vlastníka pozemku, jistou paní z blízkých Ivanovic, se kterou jsem si domluvil nájem (již osvědčenou 1 Kč/m²). Vzhledem k tomu, že pozemek měl cca 15 000 m², tedy 1,5 hektaru, zaplatil jsem paní 15 000 korun a sháněl někoho, kdo mi půjčí křovinořez. I to se povedlo, takže už jen naředit benzín s olejem a posekat zarostlou louku.

Po celém dni boje s dvoumetrovou lebedou, kdy jsem dokázal posekat asi 500 m² porostu, jsem si musel přiznat, že to sám nezvládnu. Večer jsem v místní hospodě přemluvil chlapa, kterému jsem nabídl 15 000 Kč za posekání louky. Chlapík po několika pivech souhlasil. Další den, poté co dokázal posekat jen o něco málo větší kus než já, jsem se rozhodl, že tento projekt, stejně jako tuto louku, nechám prozatím ladem. Ještě další tři roky jsem chodil za paní platit nájem – co kdybych náhodou jednou potkal správného sekáče.

Na jihu bylo se sháněním vhodného pozemku ještě horší, ale ani zde jsem to nevzdal. Našel jsem pozemky na Červeném kopci. Již podle názvu je možné snadno nabýt dojmu, že dělat hřiště na kopci je volovina, ale díky tomu, že se jednalo o bývalou Kohnovu cihelnu, byl pozemek složen z několika kaskád. Začínal jsem mít podnikavého ducha. Měl jsem za to, že by přece nebyl problém pozemky dorovnat materiálem z různých výkopů po celém městě. Za uložení tohoto stavebního odpadu by mohla kápnout nějaká koruna, která by šla do výstavby hřiště.

Vše teď bylo z mého pohledu jasné, stačilo jen dotáhnout restituční proces, abych mohl dojít za někým z Kohnů a domluvit se s ním na mém oblíbeném nájmu 1 Kč/m². Bohužel ani po 20 letech vlastnictví pozemků vyřešeno není, a tak stále nevím a čekám, za kým bych zašel.

Poslední světovou stranou byl západ. Od Petra Pipka, tehdejšího učitele tělocviku a trenéra malých baseballistů na ZŠ Pastviny, jsem dostal tip, abych zašel za tehdejším starostou městské části Brno-Komín, který by mi prý mohl pomoci. Pan starosta Karel Hledík byl úžasný starší pán, který, poté co si vyslechl můj plán, mě dovedl na Komínské louky, kde měl přímo on sám svěřený pozemek od města.

Souhlasil s tím, abych se o tento pozemek nadále staral já, a nájem mi přenechal. Zorganizoval jsem velkou brigádu všech rodičů dětí zapojených do MBL, celou plochu jsme zkultivovali a případné nerovnosti zarovnali pískem – a to tak zodpovědně, že plocha byla zoufale měkká, takže míček se již po první směně přestal úplně kutálet a pouze se bořil do stále hlubších sfér. Materiál na ploty dodal Michal Boda, který při úklidu zahrady rodinné firmy našel i dvě staré autobusové zastávky, ze kterých vznikly velmi originální střídačky (dá se tedy tvrdit, že jsme zastávku Jundrovský most překonali o dobrých 25 let). Jako šatna a sklad zároveň posloužila vyřazená unimobuňka.

Po veleúspěšném utkání hvězd mezi výběry škol z Východu a Západu, které bylo kvůli vyčerpání dětí z plážového baseballu ukončeno již po 3. směně, jsme se při večerním hodnocení s pivem a kytarou u táborového ohně jednomyslně shodli, že ve výstavbě hřišť je rozhodně potřeba pokračovat.

Opět jsem zašel na katastr nemovitostí, kde jsem si za 50 Kč nechal vyjet vlastnictví sousedních pozemků. Našel jsem čtyři vlastníky, se kterými jsem domluvil můj oblíbený nájem 1 Kč/m². Na tuto částku, myslím, neslyšeli kvůli skvělému argumentu, že je to pro děti, ale spíše z důvodu, že nájemní smlouva obsahovala odstavec, který nám přikazoval opustit pozemek bez jakékoli náhrady v případě, že pronajímatel přijde s komerčním či jiným využitím. A tak jsme se postavením druhého dětského hřiště lidem postarali o původně zarostlou plochu a ještě jim něco málo přispěli.

Věděl jsem, že tento model rozhodně není dlouhodobě udržitelný, a začal hledat spojence. Mezi rodiči jsem ke svému překvapení nesehnal jediného nadšence, který by si chtěl koupit pozemek v záplavové zóně a dle územního plánu určený pouze pro sport a rekreaci.

Začal jsem tedy chodit na Magistrát města Brna s tím, že mám úžasnou myšlenku sportovního areálu, jehož realizaci brání jen asi 40 vlastníků pozemků, které získali po restitucích. Politici a úředníci Magistrátu byli k mému překvapení k celému projektu dosti skeptičtí, a to přesto, že jsem jim slíbil, že až se jim povedou všechny výkupy, pozemky si od nich pronajmu za 1 Kč/m² a postavím sportovní areál.

Naštěstí jsem nakonec našel spojence mezi politiky, kteří postupně zvedali výkupní cenu od 200 Kč/m² až po konečných 500 Kč/m².

Výkupy nakonec trvaly až do roku 2010 (tedy 10 let), kdy nám po posledním výkupu byly pozemky skutečně pronajaty – jak jinak než za 1 Kč/m² – a mohla začít další etapa. Ale o tom zase až v dalším díle.