Na jaře roku 1998 jsem se vrátil z ročního pobytu na americké univerzitě. Viděl jsem obrovskou konkurenci v počtu mladých hráčů na univerzitách, poznal jsem a pochopil systém draftování hráčů do profesionálních lig, a tím poznal, jak malou šanci má kluk z České republiky, pokud začne hrát až ve 12 letech v klubu s pár hráči a v celorepublikově nízké kvalitě soutěží. Viděl jsem obrovské výhody skýtající americký školní systém, který ročně chrlí obrovské množství hráčů. Bylo mi jasné, že jako hráč již nepřekonám své maximum v podobě hraní v národním týmu ČR, a pokud mohu něco udělat pro český baseball, musím zkusit pomoci další generaci hráčů. V prvé řadě bylo potřeba získat a nadchnout co nejvíce dětí pro náš krásný sport. Naději jsem vložil do školního systému, který jsem upravil pro naše podmínky. Oslovil jsem ředitele 6 základních škol s projektem školní baseballové ligy, kterou jsem nazval, opět po vzoru Ameriky, Malá liga (v originále Little League). Jelikož v Čechách by tento název nikomu nic neřekl, vložil jsem do názvu slovo baseball - tím vznikla Malá baseballová liga. Princip projektu byl jednoduchý - školy, jelikož se jednalo o jejich žáky, pronajaly svá hřiště i tělocvičny zdarma, děti zaplatily minimální půlroční příspěvek 500,- Kč, ze kterého jsem nakoupil základní vybavení a ceny. Trenéři byli rekrutováni z tehdejších jediných dvou brněnských klubů - Draků a Techniky. Rekrutováni je silné slovo, neboť to byli všechno mojí kamarádi, se kterými jsem se potkával na hřištích a které jsem přesvědčil o smysluplnosti tohoto projektu, a tak práci vykonávali zdarma. 

Po dvou letech fungování, tj. v roce 2000, jsme zahájili i dokončili sezónu s 10 školami, v nichž hrálo baseball na 200 dětí. Nepožadovali jsme žádná sportovní kritéria na děti, prostě učili baseball všechny, které náš sport zaujal a bavil. Vymýšleli jsme pravidla právě pro to, aby každé dítě dostalo šanci hrát. V tělocvičnách, kde jsme trávili zimní část, jsme upravovali pravidla pro méně fyzicky zdatné tak, aby i oni alespoň někdy byli úspěšní. Do programu jsme zapojovali i jiné aktivity, které při zpětném ohlédnutí působí spíše komicky: lyžařský slalom bez lyží - děti běhaly na Holedné mezi brankami, karneval s divadelním představením (hráli jsme vlastní pohádku, kde si trenéři zahráli smyšlené postavy - představení mělo 10 minut zpoždění, protože představitelka hlavní role princezny měla takovou trému, že odmítala jít na jeviště). Pouštěli jsme se i do oblastí, se kterými jsme neměli žádné zkušenosti - zorganizovali jsme 14 denní tábor, který jsme kvůli epidemii, zřejmě způsobené špatnou stravou, byli po pěti dnech nuceni zrušit. Já sám se snažil všem dokázat, že s týmem neslyšících dětí všechny porazím - chodil jsem půl roku do kurzu znakové řeči, ale po prvním tréninku, kdy se mně děti rozběhly po tělocvičně a já je 20 minut “svolával” zpět, abychom začali s tréninkem, jsem tuto aktivitu vzdal. Možná je dobře, že školní liga nevydržela déle a nedostali jsme se k mým dalším myšlenkám, jako například udělat z bezdomovců rozhodčí. Toto jen potvrzuje, že člověk často udělá v životě ty největší věci, když je mladý, protože se nebojí neúspěchu, neboť nemá žádnou zkušenost, která by ho brzdila 🙂